Narodil jsem se 23.11.1933 v Poličce. Své mládí jsem prožil nejprve v České Třebové a pak, od roku 1947, v Chocni. Maturoval jsem v roce 1952 na gymnáziu ve Vysokém Mýtě. Původně jsem chtěl studovat angličtinu a sanskrt, ale protože jsem málem propadl z češtiny a byl naopak dobrý v matematice a fyzice, zapsal jsem se na ČVUT v Praze, kde jsem v roce 1957 absolvoval jako strojní inženýr. Mojí specializací byly textilní stroje, proto jsem začal pracovat v Liberci; nejprve tři roky jako učitel na  strojní průmyslovce  a pak další tři roky jako asistent na katedře mechaniky na tamější Vysoké škole. V Liberci jsem též potkal svou budoucí manželku. V roce 1962 mi bylo nabídnuto místo vědeckého pracovníka v Ústavu mechaniky strojů Slovenské akademie věd v Bratislavě. Protože manželka pocházela ze Slovenska a čekala rodinu a naděje na získání bytu v Liberci nebyla prakticky žádná,  rozhodl jsem se přestěhovat do Bratislavy. Pracoval jsem tam na akademii v oboru nelineárního kmitání a za výsledky mé vědecké práce mi byl v roce 1966 udělen titul CSc.

TŘÍDNÍM UČITELEM S2D 1958-1960 PRŮMYSLOVÁ ŠKOLA LIBEREC

Po sovětské invazi do Československa v roce 1968 jsem s manželkou  a dvěma malými dětmi opustil natrvalo svou rodnou zemi. Ve své vědecké práci jsem pokračoval po dobu dvou let v Německu, s podporou prestižního stipendia Alexandera von Humboldta. Pak jsem strávil jeden rok jako profesor na University of Florida, USA, načež následovalo šest let práce ve výzkumném středisku společnosti Volkswagen v Německu.

V roce 1976 jsme se vystěhovali do Austrálie, kde mi byla nabídnuta akademická pozice na Royal Melbourne Institute of Technology. Tam jsem přednášel až do roku 1993, kdy jsem odešel do důchodu. Vzápětí jsem však založil soukromou firmu Advea Engineering, která se dodnes zabývá inženýrskými pracemi pro automobilové firmy.

RMIT University, Melbourne, Australia

Tento profil představuje pouze jednu část mé činnosti. Druhou částí je poezie, se kterou jsem začal poměrně pozdě, kolem roku 1980. Co bylo impulzem pro tuto nezvyklou činnost, jsem vysvětlil ve své první sbírce Vzpomínka na domov: „Co jsem měl psát své matce, když jsem věděl, že dopisy byly cenzurovány Státní tajnou bezpečností? A tak se nějak samy od sebe začaly moje vzpomínky na mou matku, můj domov, mé mládí, mé přátele sdružovat do veršů.“ V letech 1980-1985 tak vzniklo přes 400 básní, které jsem nepovažoval za nic víc než cvičení v básnickém umění. Příkladem mi byla tvorba českých básníků, jako byli Dyk, Hora, Nezval, Hrubín, Seifert, Orten a Holan, potom básníků francouzských: Baudelaire, Nerval, Rimbaud, Apollinaire, z anglických: Shakespeare, Pound, Williams, Eliot, a z německých hlavně Rilke.

V roce 1983 moje maminka zemřela. A jako když utne, přestal jsem psát a až do roku 1994 jsem nenapsal jedinou českou báseň. V roce 1985 jsem se ale setkal s australským básníkem Philipem Martinem a ten mě přesvědčil, že nemá cenu psát česky, když se do vlasti nikdy nevrátím a za komunistického režimu mi tam nikdo nic nevydá. Začal jsem tedy pod Philipovým dohledem psát anglicky. Čistě pro sebe, zase jako cvičení.

Na konci roku 1989 však komunistický režim v Československu padl a Silvestra jsem už oslavoval v rodině svého bratra Jana v Chocni. Od té doby pak následovaly návštěvy každý rok. Při jedné z nich došlo k setkání s několika bývalými spolužáky z vysokomýtského gymnázia v bytě spolužačky Dany v Praze. A ta mě z ničeho nic oslovila: „Proč už neskládáš básně?“ Odpověděl jsem jí tehdy zcela po pravdě: „Nemám žádný důvod.“ „Tak já Ti ho dám; tady je kniha Šumava a tady je obrázek Horská Kvilda. Velice jsem si tuto krajinu zamilovala, a tak mi na ni slož pár básní.“ „Jednadvacet,“ střelil jsem jen tak, a dodnes nevím proč. A tak po návratu do Melbourne vznikla sbírka Horská Kvilda, která opravdu sestává z jednadvaceti básní.

A jako by se pro mne znovu otevřelo nebe poezie, začal jsem psát jednu báseň za druhou a do roku 2005 jsem dokončil čtrnáct sbírek. Ta poslední je Ze zápisků jedné ženy. Vyvolalo ji ve mně dlouhé umírání naší blízké německé přítelkyně, jejíž postupné odcházení paměti se mě dotklo natolik, že to „muselo ven“, jestliže jsem se neměl zbláznit. A od té doby jsem nenapsal v češtině ani verš; zase proto, že pro to nenacházím žádný důvod.