Dvě skutečnosti mě v mých čtyřiceti sedmi letech přivedly k tomu, že jsem se dal do tvorby básní. Vždy jsem sice básně rád četl – a přečetl jsem jich mnoho, ať českých nebo německých, francouzských či anglických – nikdy mně však nepřišlo na mysl, že bych i já mohl psát. 

Ale vraťme se k těm dvěma zmíněným skutečnostem. Ta první byla moje maminka. Po odchodu z vlasti v září 1968 nás navštívila dvakrát v Německu, naposledy v roce 1976, měsíc před naším odletem do Austrálie, kam jsme se vystěhovali. Po nějakém čase v Austrálii jsem si pojednou uvědomil, že maminku už asi nikdy neuvidím, a že neuvidím ani svou vlast, a tento pocit trvalého odloučení se ve mně rozrůstal víc a víc, až jsem to prostě musel dostat nějak ze sebe ven, jestliže jsem se nechtěl pomátnout. A tak to ve mně začalo skoro samo od sebe skládat verše v české řeči.

Ta druhá skutečnost byly moje pochybnosti, zda dokážu poezii nejen číst, ale i psát. Zda v tom maminka najde nějaký smysl a zda to něco řekne i ostatním lidem, kterým ona možná mé verše ukáže. Zda to, co píšu, dokáže sdělit druhým všechno to, co jsem tak hluboce prožíval. Šťastnou náhodou se mi v tom čase dostal do rukou výběr z poezie Ezry Pounda, a v ní pro mne to nejdůležitější: totiž předmluva T.S.Eliota. V ní Eliot radí – citováno volně mými slovy – že když chceš být básníkem, musíš si nejprve ověřit, že jím opravdu můžeš být. Musíš žít normálním životem a psát a psát, každý den, o všem možném, co vidíš okolo sebe, co prožíváš v sobě. Jenom tak se z času na čas naskytne příležitost, aby se sjednotila dokonalost obsahu s dokonalostí formy, a vyjde z toho něco opravdu krásného, hodného toho, aby si to přečetli i druzí. 

 

Audio: Návrat Anežky Přemyslovny

 

Eliotovy rady jsem poslechl doslova a do písmene a psal a psal. A za čtyři roky jsem těch básní napsal téměř 500. Ty, co jsem posílal mamince, jsem vybral do sbírky Vzpomínka na domov, kterou jsem v roce 1989 soukromě vydal a po nečekaném návratu po dvaceti letech do své vlasti pak rozdal svým příbuzným a známým. Bohužel ne mamince, která zemřela v roce 1983. Po její smrti jsem občas, více méně ze setrvačnosti, něco napsal, ale pak od roku 1985 jsem psal pouze anglicky. 

Výběrem z mých básnických cvičení je sbírka Dozrávání kamenů, vydaná v roce 2011 nakladatelstvím PRÁH, která obsahuje přes 130 básní, nevydaná sbírka Louky Evropy, inspirovaná mojí cestou do USA a západní Evropy v roce 1983, a básně milostného charakteru, které pod titulem Oblost těla vydalo nakladatelství PRÁH v roce 2010. 

Po desetileté odmlce jsem na naléhání svých českých přátel začal opět tvořit v češtině. Vždy to bylo na podnět nějaké zvláštní události nebo po nečekaném zážitku. Nejprve to byla Horská Kvilda v roce 1995, napsaná doslova na objednávku dávné spolužačky Dany. Ona byla též inspirací ke sbírce Návrat ke třem ženám, když mi ukazovala krásy Českého středohoří.

Sbírku Hříva jsem napsal v roce 1998 na podnět další gymnaziální spolužačky Zdeny Vedralové-Sionové, když mě požádala, abych napsal něco o svém rodném kraji. Ale moje fantazie mě zavedla jinam, než to ona očekávala, totiž do České Třebové, kde jsem se narodil a prožil tam svých prvních 12 let, to jest též pět let druhé světové války. Pak následovaly další sbírky, uvedené v dalším oddílu. Nejrozsáhlejší je Návrat Anežky Přemyslovny, kterým jsem chtěl oslavit krásy a tajemství Prahy. 

Nevím, zda se mi podařilo spojit onu dvojí Eliotovu dokonalost. Nevím, zda ji tam čtenáři mých veršů najdou, ale byl bych šťasten, kdyby pocítili též trochu z mých každodenních radostí a smutků.